recenze - Illuminae

(čteno v překladu vydaném nakladatelstvím CooBoo v listopadu 2016)

     K Illuminae jsem zpočátku chovala jistou nedůvěru. Není to tak, že bych nerada četla knihy pro dospívající, ale jsem jimi zklamaná procentuálně častěji než knihami s podobným ohlasem mimo poličky s cedulkou YA. Naštěstí se ukázalo, že můj strach byl předčasný a neopodstatněný, protože (navzdory pro mě velice, velice frustrujícímu konci) jsem si Illuminae zamilovala a nemohu se dočkat, až se na poličkách našich knihkupectví objeví toto léto pokračování s názvem Gemina.

     Illuminae je spaceopera prezentovaná v podobě dokumentů - záznamů chatu, oficiálních výslechů a prohlášení, emailů nebo zpráv z boje - sebraných v jedné složce. Ty, jak se dozvídáme na první stránce, seskládala z vyšťouraných digitálních záznamů skupina, která si říká Illuminae, a pomocí nich je prezentovaný možná tragický příběh tří prchajících lodí po útoku na planetu Kerenze IV roku 2575.

     Jestlipak je jedna z těch, kdo sní o šťastných koncích a nikdy neriskují tragédii. Z těch, kdo raději zavřou oči a doufají, než aby je nechali otevřené a uviděli pravdu, ať už je nádherná, anebo strašlivá. (str. 377)

     Jak lze odhadnout, to, zda si čtenář knihu užije či nikoli, stojí a padá na tom, jak je schopný akceptovat její formát. Nejvíce podobné tradičnímu zpracování jsou občasné slovní zápisy analytika ke kamerovým záznamům, ale těch je poskrovnu. Zbytek spíš připomíná přímou řeč. To také pomáhá vřelejšímu porozumění postav - je nám ukázáno, ne popsáno, jaké jsou jejich vztahy a charakter.

     Postavy, kterým se příběh věnuje od samého počátku nejvíce, a tedy se dají považovat za hlavní, jsou Ezra a především Kady, kteří do dne před útokem na Kerenzu byli více či méně šťastným párem. Kady rozhodně má tendence trpět syndromem výjimečně nadané hlavní hrdinky, ale Ezra je jak živý. Mohla bych jmenovat své známé, chlapce či muže, kteří mi jeho vyjadřování a myšlenkové procesy neuvěřitelně připomněli. I v tom nám pomáhá skutečnost, že mu často nevidíme do hlavy - naše představa dotvoří jeho charakter na základě jeho reakcí.

     Jenom mi nikdy nedošlo, že na Kerenze jsme měli takový ten základní komfort, vědomí bezpečí, to byl základ, na kterém všechno stálo. (...) Hlavní je, že jsem neměla ani páru, v jakém jsem bezpečí, protože jsem se nikdy neocitla v nebezpečí. Ezra mi tohle jednou řekl. Měl pravdu. Všechno jsem brala jako jistou věc. Stálý a uklidňující šum vesmíru v pozadí.

     Ezra však není jedinou postavou, která mě zaujala, je jen nejzářivější hvězdou na nebi Illuminae (tak zářivou, až mě nutí k tak kýčovým přirovnáním). I k postavám, které se objevují jen na čtyřech stranách, jsem si vytvořila silné emoční pouto a strachovala se o jejich osud ve velice vyhrocené situaci.

     Možná že statečnost je jen tvář, kterou si lidstvo navléká na svoje kolektivní šílenství. (str. 302)

     S knihou jsem si nerozuměla jen ve dvou bodech. Hlavně později v knize mi jisté grafické abnormality nedávaly příliš smysl. Je nám poskytnut i obrázek vnímání umělé inteligence v prostoru; možná jako třešnička na dortu netradičnosti formátu s pěknými černobílými záběry vesmíru. Druhý je již zmíněný závěr, kdy jsem toužila posledních deset až patnáct stran spálit a zapomenout, že jsem je četla. Víc vám o tom ovšem povědět nemohu.

     Illuminae je prvním dílem trilogie. V češtině už letos v létě (2017) vychází od nakladatelství CooBoo druhý díl Gemina a tuto trilogii uzavře Obsidio, které je v anglickém originále naplánováno na březen 2018. Autoři Amie Kaufman a Jay Kristoff, jejichž spolupráce má trilogii Akta Illuminae (The Illuminae Files) na svědomí, jsou sice na českém trhu novinkou, ale v zahraničí tomu tak rozhodně není. Kaufman spolu-napsala dobře známou trilogii Starbound a Kristoff mimo jiné Nevernight, první díl fantasy série (trilogie?) The Nevernight Chronicle v hlavní roli s aspirující assassinkou Miou.

     Závěrem bych chtěla vznést otázku do éteru. Znáte knihy, které jsou psané podobným formátem Illuminae? Něco různorodějšího než romány v dopisech?

     No nejsem milosrdný? (str. 300)

kdykoli teď poslouchám The 2nd Law od Muse, vzpomenu si na Illuminae