pátek 23. června 2017

recenze - Illuminae


(čteno v překladu vydaném nakladatelstvím CooBoo v listopadu 2016)

     K Illuminae jsem zpočátku chovala jistou nedůvěru. Není to tak, že bych nerada četla knihy pro dospívající, ale jsem jimi zklamaná procentuálně častěji než knihami s podobným ohlasem mimo poličky s cedulkou YA. Naštěstí se ukázalo, že můj strach byl předčasný a neopodstatněný, protože (navzdory pro mě velice, velice frustrujícímu konci) jsem si Illuminae zamilovala a nemohu se dočkat, až se na poličkách našich knihkupectví objeví toto léto pokračování s názvem Gemina.


     Illuminae je spaceopera prezentovaná v podobě dokumentů - záznamů chatu, oficiálních výslechů a prohlášení, emailů nebo zpráv z boje - sebraných v jedné složce. Ty, jak se dozvídáme na první stránce, seskládala z vyšťouraných digitálních záznamů skupina, která si říká Illuminae, a pomocí nich je prezentovaný možná tragický příběh tří prchajících lodí po útoku na planetu Kerenze IV roku 2575.

     Jestlipak je jedna z těch, kdo sní o šťastných koncích a nikdy neriskují tragédii. Z těch, kdo raději zavřou oči a doufají, než aby je nechali otevřené a uviděli pravdu, ať už je nádherná, anebo strašlivá. (str. 377)

     Jak lze odhadnout, to, zda si čtenář knihu užije či nikoli, stojí a padá na tom, jak je schopný akceptovat její formát. Nejvíce podobné tradičnímu zpracování jsou občasné slovní zápisy analytika ke kamerovým záznamům, ale těch je poskrovnu. Zbytek spíš připomíná přímou řeč. To také pomáhá vřelejšímu porozumění postav - je nám ukázáno, ne popsáno, jaké jsou jejich vztahy a charakter.

     Postavy, kterým se příběh věnuje od samého počátku nejvíce, a tedy se dají považovat za hlavní, jsou Ezra a především Kady, kteří do dne před útokem na Kerenzu byli více či méně šťastným párem. Kady rozhodně má tendence trpět syndromem výjimečně nadané hlavní hrdinky, ale Ezra je jak živý. Mohla bych jmenovat své známé, chlapce či muže, kteří mi jeho vyjadřování a myšlenkové procesy neuvěřitelně připomněli. I v tom nám pomáhá skutečnost, že mu často nevidíme do hlavy - naše představa dotvoří jeho charakter na základě jeho reakcí.

     Jenom mi nikdy nedošlo, že na Kerenze jsme měli takový ten základní komfort, vědomí bezpečí, to byl základ, na kterém všechno stálo. (...) Hlavní je, že jsem neměla ani páru, v jakém jsem bezpečí, protože jsem se nikdy neocitla v nebezpečí. Ezra mi tohle jednou řekl. Měl pravdu. Všechno jsem brala jako jistou věc. Stálý a uklidňující šum vesmíru v pozadí.

     Ezra však není jedinou postavou, která mě zaujala, je jen nejzářivější hvězdou na nebi Illuminae (tak zářivou, až mě nutí k tak kýčovým přirovnáním). I k postavám, které se objevují jen na čtyřech stranách, jsem si vytvořila silné emoční pouto a strachovala se o jejich osud ve velice vyhrocené situaci.

     Možná že statečnost je jen tvář, kterou si lidstvo navléká na svoje kolektivní šílenství. (str. 302)

     S knihou jsem si nerozuměla jen ve dvou bodech. Hlavně později v knize mi jisté grafické abnormality nedávaly příliš smysl. Je nám poskytnut i obrázek vnímání umělé inteligence v prostoru; možná jako třešnička na dortu netradičnosti formátu s pěknými černobílými záběry vesmíru. Druhý je již zmíněný závěr, kdy jsem toužila posledních deset až patnáct stran spálit a zapomenout, že jsem je četla. Víc vám o tom ovšem povědět nemohu.

     Illuminae je prvním dílem trilogie. V češtině už letos v létě (2017) vychází od nakladatelství CooBoo druhý díl Gemina a tuto trilogii uzavře Obsidio, které je v anglickém originále naplánováno na březen 2018. Autoři Amie Kaufman a Jay Kristoff, jejichž spolupráce má trilogii Akta Illuminae (The Illuminae Files) na svědomí, jsou sice na českém trhu novinkou, ale v zahraničí tomu tak rozhodně není. Kaufman spolu-napsala dobře známou trilogii Starbound a Kristoff mimo jiné Nevernight, první díl fantasy série (trilogie?) The Nevernight Chronicle v hlavní roli s aspirující assassinkou Miou.

     Závěrem bych chtěla vznést otázku do éteru. Znáte knihy, které jsou psané podobným formátem Illuminae? Něco různorodějšího než romány v dopisech?

     No nejsem milosrdný? (str. 300)

kdykoli teď poslouchám The 2nd Law od Muse, vzpomenu si na Illuminae

4 komentáře:

  1. Moc pěkná recenze :) Z knihy jsem také nejdříve měla určité obavy, ale nakonec se mi líbila :) I když možná jsem čekala ještě o trochu více :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. ^.^
      Možná, že kdybych podlehla hypu, jak se to bohužel občas stává, asi bych ve výsledku nebyla tak spokojená. Ale v kontextu toho, co je na našem trhu v žánru a cílené věkové kategorii čtenáře nabízeno, jsem poměrně nadšená. Na plných pět tlapek ji necítím, to rozhodně, ale ty dostane jen těch pár vyvolených. ^.~

      Vymazat
  2. Vždy, když najdu v nějaké recenzi "negativní mouchu" tak mám chuť se do knihy okamžitě pustit a zjistit, jak to ve skutečnosti je. :)
    Illuminae jsem zaznamenala již na několika stránkách, ale zatím jsem se k ní nedostala (ostatně, to se u mě stává dost často). Nechávám si jí na seznamu a doufám, že si jí jednou přečtu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znám ten pocit, také mám "ráda" v recenzích zmíněné mínusy. V mém případě hlavně proto, že pak spíš věřím plusům. ^.~ Jeden by řekl, že jsem se v průběhu let stala lehce nedůvěřivou. Jeden by měl pravdu. ^▽^
      Stojí za to si ji vyzkoušet, alespoň první třetinu. Na svoji tloušťku se čte relativně rychle a pro svou popularitu je hojně k nalezení i v knihovnách. ^.^

      Vymazat

Jsem velice ráda za každý komentář, jen prosím, aby pod recenzemi nebyly spoilery z knihy, na kterou je recenze psaná, nebo z následujících dílů série. Moc děkuji. ^.^
Pokud si chcete promluvit o šokujících dějových zvratech, neváhejte mi napsat email nebo na Goodreads. ^.~