recenze - A Court of Wings and Ruin

(čteno v originále; překlad vydán nakladatelstvím CooBoo na přelomu roku 2017/2018)

RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY (prozrazení děje) K PŘEDCHOZÍM DÍLŮM SÉRIE

- A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží) - recenze
- A Court of Mist and Fury (Dvůr mlhy a hněvu) - recenze

     Dlouho jsem odkládala recenzi na A Court of Wings and Ruin, zmatena tím, že jsem podobně jako u prvního dílu trilogie ztracena v menšině s otázkou: Co se na ní ostatním tolik líbí a já to nejsem sto zahlédnout?

     Feyre musela opustit svůj Dvůr snů, aby se stala jeho očima v Jarním dvoře. Ve snaze získat klíčové informace proti Hybernu a pošramotit Tamlinovu autoritu jak jen to bude možné, musí předstírat vřelé city k muži, který se jí hnusí, a nenávist k tomu, koho miluje. To celé je však jen předehrou k válce, která se blíží.

     Už tento slibně znějící začátek, na který se řada z nás po dočtení ACOMAFu* (Dvoru mlhy a hněvu) tolik těšila, ani zdaleka nenaplnil svůj potenciál. Ano, vyskytuje se zde určité taktizování a politické intriky, ale my se o nich dozvídáme až v okamžiku, kdy se naší hlavní hrdince vše daří podle plánu. Je to jako jíst čokoládu ale jen nabírat energii v podobě cukrů, neužít si její chuť. V mnoha případech se neprojeví jen vynikající schopnosti Feyre v oblasti herectví, ale protože její úmysly neznáme předem, tak dokonce i dialogy působí, jako by je měla slovo od slova naplánované. Zná každou postavu do nejmenšího detailu a ví přesně, jak zareaguje, a až do samotného závěru pobytu v Jarním dvoru není prostor pro proměnné, které by její plány mohly rozhodit.

     Když se už věnuji ději, stručně bych rovnou poznamenala, že závěr je jako tradičně u knih Maas poněkud melodramatický a natahovaný. V tomto případě je jeden zvrat dokonce recyklovaný, avšak tentokrát jeho výsledek nedává smysl v kontextu světa, který jsme na více než sedmnácti set stranách trilogie poznali. Pokud si styl autorčiných závěrů obecně užíváte, tento si zamilujete. 

     Ráda bych proložila výčet problémů, které jsem s knihou měla, i něčím pozitivním. Postavy Azriela a Morrigan dostávají více prostoru. Hlavně u Mor se dozvíme díky jednomu dialogu více o její minulosti z jiného úhlu pohledu, tedy z jejího. Také se do hledáčku po výrazné absenci v ACOMAFu vrací Lucian a alespoň okrajově se objevují někteří členové jeho rodiny z Podzimního dvora. Velice mě zaujala postava Heliona, vladaře Denního dvora, a doufám, že se v dalších knihách z tohoto světa ještě objeví.

     Navzdory tomu, že je Sarah J Maas velice plodnou autorkou - k dnešnímu dni vydala nejméně devět knih - její obratnost v samotném aktu tvoření vět a volby slov se nijak nezlepšuje, v tomto případě je tomu přesně naopak. Skutečně velice časté opakování některých slov a frází je neuvěřitelně vyčerpávající. "Did not so much as" se zde vyskytuje nejen několikrát v jedné kapitole, ale v jednom případě i třikrát ve dvou po sobě jdoucích odstavcích. Mohu jen doufat, že v překladu se některé nedostatky tohoto typu ztratí, ale pokud jde o originál, je kniha technicky špatně napsaná. Pokud je jazyk něčím, čemu dáváte při čtení určitý důraz, a nežene vás touha zjistit, jak příběh dopadne, musím vám doporučit, ať si čtení ACOWARu ještě promyslíte. 

     V recenzi na předchozí díl jsem zmínila, jak brilantně byl zpracován flirt mezi Feyre a Rhysem a naopak jistou dětinskost v představě intimních scén. V tvrzení, že scény Maas obsahující sex jsou značně neobratné a podivné, nejsem v tak výrazné menšině, jako ve svém tlapkovém hodnocení. Je pravdou, že se již nesetkáme s něčím, co se zdá u ženy početně nepravděpodobné a muže z fyziologického hlediska neproveditelné (snažím se nebýt příliš explicitní v případě, že by na recenzi narazil mladší čtenář). Avšak popisy průběhu samotného aktu, různá přirovnání a "synonyma", mohou pro řadu čtenářů působit rušivě. Flirtu už není v knize věnováno tolik prostoru, protože není "potřeba" a často by se ani nehodil, ale přicházíme tak o velké kouzlo, které ACOMAF měl.

     Závěrem bych chtěla vás čtenáře vyzvat k přečtení recenzí i od někoho jiného. To, že já krásu v A Court of Wings and Ruin nevidím, ještě neznamená, že v něm není, a jistě najdete nespočet těch, kteří ho vybarví ve světle, jež vás bude nutit po knize sáhnout tak brzy, jak jen to bude možné. Pro mě byl ACOWAR zapomenutelnou knihou, bohužel.

     Ze světa Dvora trnů a růží by měly vyjít další tři knihy, které se budou věnovat jiným postavám. Z narážek v této knize lze vyvodit, že v alespoň jedné bude Lucien hrát poměrně významnou roli, a pokud na ni budou ohlasy dobré, ráda si ji přečtu. Sarah J. Maas také píše sérii Throne of Glass (Skleněný trůn), jehož první čtyři díly a jeden nultý jsou na Liščině knihovničce zrecenzované.

     Přestože poslední dvě knihy, jež jsem od autorky četla, si mé srdce nezískaly, pokud bude Sarah J. Maas psát další knihu nebo sérii, ráda si ji přečtu. Tedy za předpokladu, že mě zaujme anotace.

* zkratky: ACOTAR = první díl, ACOMAF = druhý díl, ACOWAR = třetí díl

EDIT (04/05/2018): Právě jsem slyšela někoho říct "didn't so much as" a zvedl se mi žaludek. Přitom už uběhlo devět měsíců. Tahle kniha je napsaná dostatečně špatně na to, aby si toho všiml i někdo, kdo není rodilý mluvčí, a dlouhodobě ho to poznamenalo. Je to smutné, ale jednu tlapku si prostě zaslouží.

Recenze na další knihy od Sarah J. Maas:

série Throne of Glass (Skleněný trůn):
   #0 (povídky) The Assassin's Blade (Krvavé ostří) - recenze
   #1 Throne of Glass (Skleněný trůn) - recenze

   #2 Crown of Midnight (Půlnoční koruna) - recenze
   #3 Heir of Fire (Dědička ohně) - recenze
   #4 Queen of Shadows (Královna stínů) - recenze
série A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží):

   #1 A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží) - recenze

   #2 A Court of Mist and Fury (Dvůr mlhy a hněvu) - recenze
   #3 A Court of Wings and Ruin (???) - recenze