pátek 21. dubna 2017

recenze - The Mime Order (Vidořád)

(čteno v originále, překlad vydán nakladatelstvím Host v roce 2015)
You can also read my mini-review in English on Goodreads (soon)

RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY (prozrazení děje) K PŘEDCHOZÍM DÍLŮM SÉRIE
- The Bone Season (Kostičas) - recenze

     Pokračování série The Bone Season (Kostičas) je po grafické stránce potěchou oka každého knihomola, s nádhernými kreslenými mapkami, dokumenty, i drobnými detaily v podobě můry u každé z kapitol. Je však obsah The Mime Order (Vidořádu) roven jeho designu? Naplnila Samantha Shannon potenciál svého nápadu?

     Pokud se vyčerpaným a podvyživeným uprchlíkům ze Sheolu I spolu se Sedmi pečetěmi (Seven Seals) podaří vypořádat s Vigily a rozprostřou se v Londýně, bude muset Paige najít způsob jak v komunitě zlodějů a vrahů najít pomoc v boji proti tvorům jak z temné pohádky, Refájcům (Rephaim). To vše s namalovaným terčem na zádech od Nashiry Sargas a tedy i celého Scionu.

     "Hope is the lifeblood of revolution. Without it, we are nothing but ash, waiting for the wind to take us." (str. 487)

     Setkala jsem se s kritikou na Paigina rozhodnutí, která jsou proti charakteru a osobnostnímu rozvoji v Kostičasu. V kontextu, v jakém je tato kritika míněna, musím nesouhlasit. Její rozhodnutí jsou vždy v reakci na aktuální situaci, do které je Paige postavena, a vždy racionálně volí alternativu, která je podle ní přijatelnější, nebo jedinou možnou cestu, kterou vidí. Ve spojitosti s hlavní hrdinkou se můžeme setkat s jinými aspekty, které si protiřečí. Jedním je její schopnost velice rychlého hojení z ran, které jsou podle popisu téměř na hranici přežití, a vrhnutí se do dalšího ještě náročnějšího souboje, než byl ten poslední, a stále dokola od první kapitoly až do té poslední. Jako další bych poukázala na rychlost učení a nabírání síly, kdy po pár dnech fyzického tréningu cítila zpevnění vlastních svalů nebo výrazné prohloubení v ovládání schopností krajinochodce (dreamwalker) v rozmezí pár hodin jednoho večera. 

     "Don't act like a king, Hector." I didn't move. "You know what London does to kings." (str. 57)

     Mnohem více se aktivně projevují postavy z Paiginy frakce syndikátu. Nejenže máme možnost vidět postavu Jaxona Halla a jeho interakci s okolím, která potvrzuje naše pocity a domněnky z předchozího dílu, ale dokonce ukáže ještě neprobádané končiny svého vlivu. Osobně mě také zaujaly postavy Nadine a Zeka, o jejichž historii se, doufám, dozvíme více. Naopak stále nejsem fanynkou vyobrazení postavy Strážce (Warden). Jeho mysteriózní typ romantického zájmu, který se překvapivě přiklání na stranu hlavní hrdinky nebo s ní empatizuje díky podobně problematické minulosti, je možné vidět v současné YA literatuře téměř všude. Strážce ovšem postrádá drobnosti, které mohou přidat na jedinečnosti jiným atraktivním záhadným postavám.

     Přehršel informací v předchozí knize bohužel poznamenal i její pokračování, ačkoli v tom se několikastránkovému info-dumpingu vyhneme. U určitých termínů, které byly rychle představeny v počátečních kapitolách Kostičasu a později již neaplikovány, se předpokládá, že jsme seznámeni s jejich definicí. Glosář v tomto případě není příliš nápomocný, a přestože má rozumnější rozmezí, není ještě zcela vyladěn. Pro slova jako floxy nezbylo místo pro všechny nové termíny a "nezbytnosti" jako aether. Také druhy jasnovidnosti jsou stále velice matoucí. Opět by tento problém částečně řešilo přečtení pamfletu On the Merits of Unnaturalness a mít jej po ruce jako glosář jasnovidnosti. To nic nemění na tom, že ve snaze vytvořit jedinečný svět s vlastní slovní zásobou autorka možná šla příliš daleko a znemožnila čtenáři plné pohroužení se do příběhu. 

     Vždy, když jsem Vidořád na okamžik odložila, uvědomila jsem si, že má v mnoha ohledech stále daleko k dokonalosti. Na druhou stranu je psaný velice čtivě a jako oddechová literatura, při které člověk chce zapomenout na svět kolem sebe, funguje na výbornou. Alespoň dokud se nemusíme pozastavovat nad pro nás neznámou terminologií. Rozhodně je vidět pokrok v autorčině psaní hlavně pokud jde o přirozenější předávání informací čtenáři. A obrazné vyjadřování Shannon zůstává stále krásné bohaté, čímž vystupuje nad ostatními autory literatury pro dospívající.

     London - beautiful, immortal London - has never been a "city" in the simplest sense of the word. It was, and is, a living, breathing thing, a stone leviathan that harbours secrets underneath its scales. It guards them covetously, hiding them deep within its body; only the mad or the worthy can find them. (str. 209)

     Většina fanoušků nejspíš ví, že série Kostičasu by měla být sedmidílná. V originále zatím vyšel začátkem tohoto roku třetí díl The Song Rising a byla obohacena kromě pamfletu On the Merits of Unnaturalness i o povídku situovanou před celou heptalogií jménem The Pale Dreamer. Vydání třetí knihy bylo oddáleno i díky The Priory of the Orange Tree, knize, na které Samantha Shannon pracuje kontinuálně se sérií. The Song Rising už čeká na mé poličce a nakladatelství Host plánuje vydání jeho překladu na podzim tohoto roku.

     "Literature is our most powerful tool, one Scion has never fully mastered. (...) But we, the creative, must be very careful with seditious writing. Change a word or two, even a single letter, and you change the entire story. It’s a risky business." (str. 76-77)

Recenze na další knihy od Samanthy Shannon:
série The Bone Season (Kostičas)
   #1 The Bone Season (Kostičas) - recenze
   #2 The Mime Order (Vidořád) - recenze

Snažila jsem se být i trochu tématicky kreativní s poppy anemone / sasankou věncovou. ^▽^

4 komentáře:

  1. Výborná recenze :) Já se na čtení této série teprve chystám a těším čím dál víc :) Vypadá hodně lákavě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. ^.^ Kostičas rozhodně stoji za vyzkoušení a druhý díl je dokonce o něco lepší. Určitě dej vědět, jak se líbil. ^.~

      Vymazat
  2. Četla jsem kostičas, žel si ho už moc nepamatuji, jediný, na kterého mi vzpomínky zůstali, byl Strážce (doufám, že si to nepletu). Nicméně k druhému dílu jsem se nikdy nedostala, a pravděpodobně nějakou dobu ani nedostanu. Je pravdou, že autorka vytvořila, na dnešní dobu, docela pozoruhodný svět, nicméně je to právě ten svět, hierarchie, druhy, které mi prostě nesedí, a tím my byla celá kniha strašně nesympatická.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud by sis přeci jen chtěla časem Vidořád přečíst, tak v takovém případě by byl potřeba re-reading Kostičasu. I mně by znovu přečíst poslední "noc" v Kostičasu neuškodilo a to pro mě od jeho čtení neuplynulo moc času.
      Většinou se u dalších dílů snažím brát postavené základy jako něco, co musím přijmout a vyrovnat se s tím předem, ale bohužel to ne vždy jde. Možná kdyby začala Shannon první knihou v Londýně, tak by potom neměla potřebu vytvářet takové prvky a detaily, které jsou příliš fantaskní i na mě, milovnici fantasy. Ale kdyby nebyly ryby, nebyly by rybníky, žeano, snažím se na to tedy moc nefixovat. ^.~ To, že bych silně upravila Refájce a celkově vše ztlumila o několik stupňů dolů, je moje subjektivní preference.
      Pokud tě víc zaujal Scion London než kapitoly z Oxfordu, tak bys mohla být tentokrát spokojenější. Nejde o vysokou literaturu, ale za účelem odreagování funguje dobře. Někdy si nechci pustit dokumentární pořad, ale raději sáhnu po sitcomu. Prostě záleží na aktuální potřebě. ^.~ Snad dávám smysl. ^▽^

      Vymazat

Jsem velice ráda za každý komentář, jen prosím, aby pod recenzemi nebyly spoilery z knihy, na kterou je recenze psaná, nebo z následujících dílů série. Moc děkuji. ^.^
Pokud si chcete promluvit o šokujících dějových zvratech, neváhejte mi napsat email nebo na Goodreads. ^.~