recenze - The Mime Order (Vidořád)

(čteno v originále, překlad vydán nakladatelstvím Host v roce 2015)

RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY (prozrazení děje) K PŘEDCHOZÍM DÍLŮM SÉRIE

- The Bone Season (Kostičas) - recenze

     Pokračování série The Bone Season (Kostičas) je po grafické stránce potěchou oka každého knihomola, s nádhernými kreslenými mapkami, dokumenty, i drobnými detaily v podobě můry u každé z kapitol. Je však obsah The Mime Order (Vidořádu) roven jeho designu? Naplnila Samantha Shannon potenciál svého nápadu?

     Pokud se vyčerpaným a podvyživeným uprchlíkům ze Sheolu I spolu se Sedmi pečetěmi (Seven Seals) podaří vypořádat s Vigily a rozprostřou se v Londýně, bude muset Paige najít způsob jak v komunitě zlodějů a vrahů najít pomoc v boji proti tvorům jak z temné pohádky, Refájcům (Rephaim). To vše s namalovaným terčem na zádech od Nashiry Sargas a tedy i celého Scionu.

     "Hope is the lifeblood of revolution. Without it, we are nothing but ash, waiting for the wind to take us." (str. 487)

     Setkala jsem se s kritikou na Paigina rozhodnutí, která jsou proti charakteru a osobnostnímu rozvoji v Kostičasu. V kontextu, v jakém je tato kritika míněna, musím nesouhlasit. Její rozhodnutí jsou vždy v reakci na aktuální situaci, do které je Paige postavena, a vždy racionálně volí alternativu, která je podle ní přijatelnější, nebo jedinou možnou cestu, kterou vidí. Ve spojitosti s hlavní hrdinkou se můžeme setkat s jinými aspekty, které si protiřečí. Jedním je její schopnost velice rychlého hojení z ran, které jsou podle popisu téměř na hranici přežití, a vrhnutí se do dalšího ještě náročnějšího souboje, než byl ten poslední, a stále dokola od první kapitoly až do té poslední. Jako další bych poukázala na rychlost učení a nabírání síly, kdy po pár dnech fyzického tréningu cítila zpevnění vlastních svalů nebo výrazné prohloubení v ovládání schopností krajinochodce (dreamwalker) v rozmezí pár hodin jednoho večera. 

     "Don't act like a king, Hector." I didn't move. "You know what London does to kings." (str. 57)

     Mnohem více se aktivně projevují postavy z Paiginy frakce syndikátu. Nejenže máme možnost vidět postavu Jaxona Halla a jeho interakci s okolím, která potvrzuje naše pocity a domněnky z předchozího dílu, ale dokonce ukáže ještě neprobádané končiny svého vlivu. Osobně mě také zaujaly postavy Nadine a Zeka, o jejichž historii se, doufám, dozvíme více. Naopak stále nejsem fanynkou vyobrazení postavy Strážce (Warden). Jeho mysteriózní typ romantického zájmu, který se překvapivě přiklání na stranu hlavní hrdinky nebo s ní empatizuje díky podobně problematické minulosti, je možné vidět v současné YA literatuře téměř všude. Strážce ovšem postrádá drobnosti, které mohou přidat na jedinečnosti jiným atraktivním záhadným postavám.

     Přehršel informací v předchozí knize bohužel poznamenal i její pokračování, ačkoli v tom se několikastránkovému info-dumpingu vyhneme. U určitých termínů, které byly rychle představeny v počátečních kapitolách Kostičasu a později již neaplikovány, se předpokládá, že jsme seznámeni s jejich definicí. Glosář v tomto případě není příliš nápomocný, a přestože má rozumnější rozmezí, není ještě zcela vyladěn. Pro slova jako floxy nezbylo místo pro všechny nové termíny a "nezbytnosti" jako aether. Také druhy jasnovidnosti jsou stále velice matoucí. Opět by tento problém částečně řešilo přečtení pamfletu On the Merits of Unnaturalness a mít jej po ruce jako glosář jasnovidnosti. To nic nemění na tom, že ve snaze vytvořit jedinečný svět s vlastní slovní zásobou autorka možná šla příliš daleko a znemožnila čtenáři plné pohroužení se do příběhu. 

     Vždy, když jsem Vidořád na okamžik odložila, uvědomila jsem si, že má v mnoha ohledech stále daleko k dokonalosti. Na druhou stranu je psaný velice čtivě a jako oddechová literatura, při které člověk chce zapomenout na svět kolem sebe, funguje na výbornou. Alespoň dokud se nemusíme pozastavovat nad pro nás neznámou terminologií. Rozhodně je vidět pokrok v autorčině psaní hlavně pokud jde o přirozenější předávání informací čtenáři. A obrazné vyjadřování Shannon zůstává stále krásné bohaté, čímž vystupuje nad ostatními autory literatury pro dospívající.

     London - beautiful, immortal London - has never been a "city" in the simplest sense of the word. It was, and is, a living, breathing thing, a stone leviathan that harbours secrets underneath its scales. It guards them covetously, hiding them deep within its body; only the mad or the worthy can find them. (str. 209)

     Většina fanoušků nejspíš ví, že série Kostičasu by měla být sedmidílná. V originále zatím vyšel začátkem tohoto roku třetí díl The Song Rising a byla obohacena kromě pamfletu On the Merits of Unnaturalness i o povídku situovanou před celou heptalogií jménem The Pale Dreamer. Vydání třetí knihy bylo oddáleno i díky The Priory of the Orange Tree, knize, na které Samantha Shannon pracuje kontinuálně se sérií. The Song Rising už čeká na mé poličce a nakladatelství Host plánuje vydání jeho překladu na podzim tohoto roku.

     "Literature is our most powerful tool, one Scion has never fully mastered. (...) But we, the creative, must be very careful with seditious writing. Change a word or two, even a single letter, and you change the entire story. It’s a risky business." (str. 76-77)

Recenze na další knihy od Samanthy Shannon:

série The Bone Season (Kostičas)

   #1 The Bone Season (Kostičas) - recenze
   #2 The Mime Order (Vidořád) - recenze

EDIT (02/05/2017): Překlad třetího dílu ze série Kostičas plánuje nakladatelství Host na začátek října se jménem A zrodí se píseň. Styl vzhledu obálky zůstane zachován a bude tak ladit k ostatním knihám série.

Snažila jsem se být i trochu tématicky kreativní s poppy anemone / sasankou věncovou. ^▽^