pátek 6. ledna 2017

recenze - Tyrkysový orel



(kniha vydaná nakladatelstvím Hynek v roce 1997)

   Když jsem se nedávno pokoušela známému přiblížit, proč je právě Tyrkysový orel tím nejlepším, co jsem za svůj život četla, mé vysvětlení znělo asi takto: Příběh plyne hladce, jako voda nebo melodie, s košatě kulatými slovy. Knihu, jež se skládá ze dvou novel, napsal český spisovatel Michal Ajvaz. Ten mimo jiné napsal také román Prázdné ulice, za který získal cenu Jaroslava Seiferta, nebo Lucemburskou zahradu oceněnou Magnesia Litera za nejlepší knihu.

   První novela Bílí mravenci je příběhem muže, který hovoří s naším nejmenovaným vypravěčem (nebo spíše posluchačem) nad jídlem a pivem v Praze u břehu Vltavy. Uvádí do spojitosti historii a tradice dávné vymřelé civilizace, podivný kožnatý plod chutnající po jahodách a kokosovém mléce a bílého tygra se zářivýma zelenýma očima. Druhý příběh se jmenuje Zenónovy paradoxy, kde tentokrát vyslechneme příběh mladé dívky, nebo možná spíš příběh spisovatele či trosečníka ve městě uprostřed moře uctívajícím mocnou a velice skutečnou mořskou bohyni.

   Největší kouzlo knihy spočívá v její schopnosti téměř vyvolat ve čtenáři pocit skutečnosti. Mezi vyobrazením okolí, které bude i Prahu neznajícímu člověku připadat důvěrně známé díky popisům zaměřeným na drobné detaily, se prolíná svět fikce. Ten však navazuje přirozeně na námi stanovenou realitu Prahy. Ve výsledku v zapadlé restauraci vyslechneme děvče, které vypráví o rozhovoru se spisovatelem na nádraží, jenž zažil neobvyklé setkání se zcela známým objektem, a tak psal příběh o pražském astronomovi, jehož let ztroskotal uprostřed moře. Postupně skáčeme mezi spirálovitě stočenými úrovněmi tam a zpět a ve výsledku se svět o několik úrovní hlouběji dostává do stejné hladiny jako "vypravěčem" sledovaná realita, která se shoduje s naší představou skutečnosti.

   "Ne, výstřední fantazie obvykle nezneklidňuje; má své místo v našem světě a vytvářejí ji síly, které známe. Ale v příběhu, který vyprávěl spisovatel, až na postavu bohyně, démona-velrybu a několik výstřelků, jako byl pobíhající Husův pomník, nic zvlášť fantastického nebylo, nevystupovaly v něm žádné nestvůry, žádná mluvící zvířata. Město, které spisovatel líčil, zřejmě nikde neexistuje, ale nebylo o moc fantastičtější než arabská skalní města nebo plovoucí sídla v andských jezerech." (str. 132-133)

   Nechci se uchylovat ke slovům jako je magický realismus, už na gymnáziu, kde mi byl Tyrkysový orel představen jako jedna z možných četeb k maturitě, jsem byla upozorněna, že právě magický realismus bývá vyčleňován pro jihoamerické autory. Pokud bych si však měla zvolit literární směr, jehož typické znaky jsou mi známy, právě magický realismus se zdá být pro knihu nejvýstižnější samolepkou. Ale chcete-li, přikloňte se k postmodernismu, mě však toto slovo díky Lyotardovi mate.

   Pro vytvoření zcela přesné představy čtenář získává velice detailní popisy, a to popisy všeho. Ty však nepůsobí příliš těžce, určitě si nepředstavujte popis stylem Émila Zoly nebo George R. R. Martina, tento je spíš založen na častých přirovnáních ve vztahu k něčemu, co je nám známé, ale zároveň je svět právě pro své fantaskní prvky zajímavý a plný něčeho nového. Každé z použitých slov je přepečlivě vybráno tak, aby perfektně sedělo na svém místě ve složitých souvětích, kterými Michal Ajvaz píše. Jím použitá slovní zásoba je velice příjemná, košatá, avšak ne přehnaně pompézní.

   Umím si představit, že styl napsání i obsah Tyrkysového orla není pro každého, ale zároveň shledávám fyzicky nemožným jej někomu nedoporučit. Kniha se již pár let velice špatně shání ke koupi (mé dvouleté pátrání budiž toho důkazem), proto pokud na ni narazíte ve vaší knihovně či v antikvariátu, dejte šanci alespoň prvním dvaceti stranám, sama knížka je poměrně krátká, proto možná v uličce mezi regály přečtete první novelu, aniž byste tušili, jak se to stalo. Na poličkách mám aktuálně Ajvazovo Druhé město a již zmíněnou Lucemburskou zahradu a v roce 2017 bych velice ráda překonala léta budovaný iracionální strach z přečtení další autorovy knihy, protože se přeci Tyrkysovému orlu nemůže rovnat.

   "Většina věcí, s nimiž se setkáváme, a většina obyvatel města jsou fantomy utvořené ze slov, z chvění dechu a barev zvuků. Jsou to prchavé přízraky, které blednou a proměňují se, které si navzájem vyměňují tváře jako lehké masky a rozplývají se ve tmě, z níž vystupují - a jindy zase osvědčují podivuhodnou vytrvalost, podílejí se na jakési úporné a obtížné nesmrtelnosti, když se vracejí a obývají s námi naše prostory ještě dlouho potom, co jejich dvojníci, vytvoření z trochu skutečnější látky barev a tvarů, už odešli nebo zemřeli." (str. 84-85)

P.S.: Pokud si přejete, abych se vrátila konkrétněji třeba k jedné nebo druhé novele, nebojte se v komentářích zeptat, ráda odpovím. Jen jsem se obávala, že je recenze už tak dosti dlouhá. ^.~

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem velice ráda za každý komentář, jen prosím, aby pod recenzemi nebyly spoilery z knihy, na kterou je recenze psaná, nebo z následujících dílů série. Moc děkuji. ^.^
Pokud si chcete promluvit o šokujících dějových zvratech, neváhejte mi napsat email nebo na Goodreads. ^.~