recenze - A Court of Mist and Fury (Dvůr mlhy a hněvu)

(čteno v originále; překlad vydán nakladatelstvím CooBoo v květnu 2017)

RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY (prozrazení děje) K PŘEDCHOZÍM DÍLŮM SÉRIE

- A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží) - recenze

     Hype (= "humbuk") je něco, co knihy od Sarah J. Maas rozhodně provází nejen v USA; reklamy se dají najít třeba i v Praze na reklamních plakátech u eskalátorů v metru. A Court of Mist and Fury (Dvůr mlhy a hněvu) se anglicky mluvící scéně BookTube rozhodně nevyhnul a co mě nalákalo víc, než první díl této plánované trilogie, je pozitivní ohlas i od těch, které, stejně jako mě, první díl příliš neoslovil.

     Sequel navazuje časově pár měsíců po událostech, jimiž A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží; recenze) skončil. Tamlin a Feyre by měli začít žít svůj nesmrtelný život prince a princezny po poražení zlé královny. To ovšem příliš dobře nejde, když se oba zmínění potýkají s posttraumatickou stresovou poruchou způsobenou zvráceností Amaranthy, vystrašenými poddanými bez střechy nad hlavou, ve světě plném mocných, kterým je třeba ukázat sílu a stabilitu, tedy ztělesnění ideálu vladaře a jeho partnerky. Nehledě na to, že si Rhysand ještě nepřišel pro splátky spojené s dohodou, kterou uzavřel s Feyre ve vězní Under the Mountain (Pod Horou). A tak začíná ACOMAF údajně převyprávěný příběh Háda a Persefony. Toto přirovnání je však nutno brát volněji, než tomu bylo u předchozího dílu ve spojení s Kráskou a zvířetem. Řekněme spíš, že je volně inspirován řeckou mytologií.

     Jedněmi z největších nedostatků, se kterými jsem měla v první knize problém, byly konzistence a plynulost děje a nedostatečná hloubka důležitých postav příběhu. Nutno říct, že se tomu dá po přečtení ACOMAF jen těžko věřit, až takovým zlepšením série zatím prošla - proto možná fanoušky, které si již získala, tentokrát tolik neuspokojí. Prvnímu značně pomohla absence růžové pohádkovosti příběhu. Feyre je po psychické stránce na temném místě a ve svém okolí nemá nikoho, kdo by se jí aktivně snažil jakkoli pomoci. Z černé k růžové by se snažil přejít jen velice odvážný autor. Což se komplexnosti postav týče, jde o ještě znatelnější posun. Svět se nesnaží předstírat, že je černobílý, s hrdiny a zločinci, ale každá více se projevující postava má své vlastní démony a důvody ke svým činům. Tím si čtenář snad vysvětlí, proč mu na řadě důležitých postav u Dvora trnů a růží něco nesedělo. Přesto Sarah J. Maas nezůstává jen u Tamlina, Feyre, Luciena a Rhyse, spolu s Amaranthou jediných významnějších charakterů celé předchozí knihy, ale přidává řadu nových. A vedlejší postavy jako je Weaver (Tkadlena) a Bone Carver (Řezbář kostí) jsou velice zajímavé a nezapomenutelné.

     Nejen díky atmosféře, ale také, řekněme, choulostivějším scénám, není možné stát si za tvrzením, že jde o YA, tedy knihu pro dospívající. Proto možná soudím víc příkře, než u prvních dílů série Throne of Glass (Skleněný trůn; recenze), mám jiná očekávání a věci, které bych jen zmínila nebo možná i přešla, v tomto případě za drobnosti považovat nemohu. Jednou z nich je postava, kterou se Feyre v průběhu příběhu stane, a to, co během posledního konfliktu knihy udělá. Přestože promyšlenost jejího psychického rozpoložení, změny jejích potřeb a životních cílů vedoucí k jejím rozhodnutím ve většině knihy působí tak skutečně, postupně dospívá v temnější verzi Mary Sue, tedy v mnoha ohledech dokonalou postavu, která naopak reálně nepůsobí a nelze se s ní ztotožnit. ACOMAF je ve výsledku hezký příběh zasazen do fantasy světa, který působí všemi svými aspekty i zpracováním jako lepší kniha pro dospívající, ale obsahuje detailně popsané intimní scény, které ji z této skupiny jednoznačně vyřazují. Těchto scén není mnoho a sami o sobě nejsou napsané špatně, ale dospělý člověk se občas pousměje nad jejich mírnou absurditou. Zato flirt a postupně se budující chtíč rozhodně zahřejí krev v žilách a jen těžko by bylo možné jim něco vytknout.

     Bohužel, k romantickému rozuzlení, které bylo až přespříliš příhodné, se nemohu vyjádřit. Prozradila bych tím totiž mnohé. Jedno je však zásadní - romantika není hlavní zápletkou ani pilířem, na kterém celý příběh stojí. Je zde více akce jak se zbraněmi tak ve spojitosti s politickými intrikami. Ty však nepůsobí vůbec těžce nebo zdlouhavě, jako to může být cítit v The Well of Ascension (Pramen povýšení; recenze). 

     Hodně jsem se zaměřila na oblasti, se kterými nesouhlasím, ale to knihu nedělá špatnou. Těm, kteří dokončili první díl s jistou zvědavostí a seznají, že mají dostatečný věk na čtení knih pro dospělé (to se cítím povinna zmínit), ACOMAF doporučuji. Je to milý a zajímavý příběh a rozhodně mě neodradil od třetího dílu, jehož název ještě není znám a jeho vydání v originálu je očekáváno v květnu 2017. Nejen že mě neodradil, dokonce se na pokračování těším.

Recenze na další knihy od Sarah J. Maas:

série Throne of Glass (Skleněný trůn):
   #0 (povídky) The Assassin's Blade (Krvavé ostří) - recenze
   #1 Throne of Glass (Skleněný trůn) - recenze

   #2 Crown of Midnight (Půlnoční koruna) - recenze
   #3 Heir of Fire (Dědička ohně) - recenze
   #4 Queen of Shadows (Královna stínů) - recenze
série A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží):

   #1 A Court of Thorns and Roses (Dvůr trnů a růží) - recenze

   #2 A Court of Mist and Fury (Dvůr mlhy a hněvu) - recenze
   #3 A Court of Wings and Ruin (???) - recenze

EDIT (12/8/2016): Na Databázi knih bylo uveřejněno předpokládané datum vydání  překladu a jeho jméno.